|
Bože můj, oni jsou všude. Agent Dostojevský zjevně nebyl jediným členem bývalé
tajné policie, který našel místo u Hradní stráže. Loni
také odhalili a propustili jednoho soudruha ze starých
časů. Člověk zodpovědný za zvláštní úkoly - další oddaný
služebníček bývalého režimu - uvedl jako důvod, proč neprovedl
důkladnější kontrolu svého zaměstance, fakt, že to zákon
nevyžaduje. Zatím hodlá zůstat, kde je. Stejně zneklidňující
jako bezpečnostní selhání je také naprosté ticho ze strany
prezidenta Havla. Nevadí ani tak to, že mlčí dnes, jako
spíše skutečnost, že nedokázal nic říct ani před téměř
rokem, kdy byl případ poprvé odhalen. Tento bývalý disident
nemá příliš co říct ani k tomu, že dva prokurátoři z dob
komunismu, kteří disidenty mučili, stále sedí za svými
stoly. Oba muži prohlašují, že mají čisté svědomí, přičemž
jeden z nich užívá trochu stalinistickou rétoriku, když
tvrdí: "Byl jsem pouhé kolečko v soukolí." Jistě, jeho prohlášení nebylo o nic absurdnější než výrok ministra spravedlnosti,
jenž na jejich úřad dohlížel. "Neměl jsem křišťálovou kouli, abych viděl do jejich minulosti," zněla jeho omluva. Křišťálová koule naštěstí není potřeba v případě Aloise Grebeníčka,
který se podílel na nechvalně známém týrání politických
vězňů elektrickými šoky v padesátých letech. Naopak je
potřeba soudce, který není jen kolečkem v soukolí. Soud
s Grebeníčkem se táhne již pět let, údajně kvůli jeho špatnému
zdraví, a teď soudce další stání opět odložil. Nemá být
učiněn žádný závěr prostě proto, že soudkyně je bývalá
komunistka a Grebeníček je shodou okolností otcem současného
lídra komunistické strany. Je to všechno jedna velká rodina.
Nejlépe to ilustruje neutuchající polemika okolo prezidenta
Beneše a jeho dekretů. Navzdory naprosté podpoře dekretů
ze strany veřejnosti se vláda obává, že německý pohled
na věc se v zemi příliš rozmáhá. Má to asi být útok na
dva z největších českých deníků, které oba vlastní německé
mediální koncerny. Aby zabránila této takzvané germanizaci
národních názorů, má vláda v úmyslu vydat brožuru s pravdivým
popisem okolností týkajících se dekretů. Když ale předním
historikům položili otázku, zda se projektu zúčastní, jejich odpovědi víceméně zněly "Jaká brožura?" Premiér, který to všechno začal několika svými neomalenými poznámkami, začal
přesvědčovat všechny čelní politiky, s nimiž se setkal,
aby přešli na českou stranu. Bylo tedy nevyhnutelné, aby
prezident, jenž je stále uznáván více v zahraničí než doma,
k tomu dříve či později něco řekl. Pokusil se pro několik
evropských periodik vylíčit Edvarda Beneše jako velkého
evropského státníka, jehož roku 1938 v Mnichově podrazili
jeho spojenci. Nemělo by se mu zazlívat, že kapituloval
nejprve před kapitalisty, posléze před nacisty a konečně
před komunisty, přičemž mezitím vyhostil nejpočetnější
menšinu ze země. Ani dvě největší politické strany nevidí
na takovém odkazu nic špatného, a dokonce mu chtěly udělit
další vyznamenání. To Hrad odmítl s tím, že Beneš již má
všechna vyznamenání, která si zasluhuje. Museli se místo
toho spokojit s parlamentním usnesením, které dekrety označilo
za "nedotknutelné". Usnesení bylo jednohlasně schváleno, přičemž někteří poslanci - zástupci levice
i pravice - se zúčastnili rozpravy plné vlasteneckých sloganů,
jež byly málo vkusné a příliš dětinské. Jiné rozhodnutí,
zda pracovat ještě v sobotu, aby byla dokončena schůze
sněmovny, bylo přijato s mnohem menším nadšením. Díky všem
těmto řečem o válce a jejích důsledcích byla Praha pod
dlouhodobým tlakem, a tak když Wall Street Journal na titulní
straně otiskl článek o Velikonocích v České republice,
znamenalo to poslední kapku. Autor článku se tázal, zda
Češi nejsou barbaři, když podle velikonoční tradice bijí
ženy. Jistý list - místo aby byl hrdý na pohanskou minulost
státu - opětoval útok tvrzením, že Američané sami jsou
barbaři, jelikož nechají během Halloweenu své děti navzájem
se strašit v převlecích. Jinými slovy: "Jděte do prdele!" Novodobé vlastenectví mohlo být jen vhodným tématem volební kampaně a - aby
Evropa nezapomněla - vytasili se Češi během posledních
voleb se svým vlastním Le Penem. Avšak znovuvzkříšení opravdového
Le Pena může způsobit, že Evropská unie bude méně ochotná
snášet vlastenecké výlevy stranických šéfů, jako je Klaus.
Až konečně přijde pozvání k připojení k Unii a Klaus odpoví
jedním ze svých nesnesitelných monologů, Brusel by se mu
mohl prostě podívat přes rameno a říct: "Další..."
|
