|
Měla to být jen další televizní show s předáváním cen, se spoustou vtipů, s představováním,
s vítězi v té či oné kategorii. Ale ta pravá akce se odehrála
na toaletě, kde se Jiří Balvín, nedávno sesazený ředitel
České televize, zapletl do šarvátky s jedním ze svých bývalých
redaktorů. Není jasné, kdo začal, ani zda tam ti dva byli
i z nějakého jiného důvodu. Potyčka nakonec vyvrcholila
schůzí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která
se nedokázala shodnout na novém řediteli této problémy
stíhané televizní stanice. Dva z mediálně známějších členů
znechuceně odstoupili, což však neznamenalo žádný důvod
k obavám. Už probíhaly zkoušky na ceremonii, která byla
plánovaná na příští měsíc. Mezitím se parlament na druhém
konci města připravoval na další pokus o zvolení prezidenta.
Poté, co předchozí dva pokusy skončily na mrtvém bodě,
zde nebyla nouze o cynismus, což ovšem komunistům nezabránilo
navrhnout jako svého kandidáta bývalého kosmonauta. Dokonce
režisér Miloš Forman se pokusil připět svou trochou do
mlýna a naznačil, že dobrým prezidentem by byl škrobený Karel Schwarzenberg, kníže
ze Schwarzenbergů a jeden z Havlových nejbližších přátel.
Vládnoucí koalice byla ovšem rozhodnuta to tentokrát udělat
správně a jednotně podpořit jediného kandidáta. Vsadila
na jistotu - najít na českých univerzitách člověka, jenž
by nejlépe ztělesňoval tradici krále-filozofa, kterou započal
Havel. Koaliční partneři přišli s Janem Sokolem, bývalým
disidentem (samozřejmě), jenž se vzdal politiky a začal
učit filozofii. Avšak Sokol měl problémy se svým image.
Rád nosil legrační klobouky a jeho strašidelný zjev připomínal
Dr. Frankensteina. Kromě toho, třináct let s králem-filozofem
docela stačilo, děkuji. To však bylo vládě jedno. Koaliční
strany byly pod tlakem mocenských potyček, které se odehrávaly
ve vedení sociálních demokratů. Premiér Špidla v druhé
volbě sabotoval nabídku svého bývalého rádce Miloše Zemana
stát se prezidentem a ponížený Zeman teď naléhal na své
příznivce, aby Špidlovi vše oplatili stejnou mincí. Premiérovou
reakcí bylo čelit situaci, která vládu potkala, pragmaticky: Podívejte, lidi, posadíme
tohohle intelektuála nasáklého tabákem na Hrad. Ten si
tam může dumat nad morálkou a demokracií a evokovat představu
Havla pro zbytek světa. Stát budeme ve skutečnosti řídit
my. Jestli to neuděláme, stane se prezidentem Václav Klaus
a naše vláda to může zabalit, a to možná už před dalšími
volbami. Skutečně pragmatické - jeho prosba ale nebyla
vyslyšena. Když došlo na volbu, rozhodli se zemanovci splatit
účty a Sokola opustili. Jelikož ani Sokol ani Klaus neměli
většinovou podporu, držela v ruce trumf táž strana, kterou
Havel v roce 1989 svrhnul. Před komunisty, kteří zavrhli
svého kosmonauta ještě před volbou, ležel úkol zvolit Havlova
následníka. Zdálo by se, že budou tíhnout spíše k podpoře
kandidáta levicové vlády než konzervativní opozice. Pozvali
Sokola, aby jim předložil své názory, ke všemu právě v
den výročí jejich nástupu k moci. Pro Sokola jakožto signatáře
proslulé Charty 77, napadající tehdejší komunistický stát, muselo být naprosto pobuřující, žebrat o jejich hlasy. O nedostatku jeho politických
schopností svědčí fakt, že se s komunisty nedostal vůbec
nikam. Klaus, který politikou žije, absolvoval takovou
návštěvu už během první volby. Muž, jenž řídil komplikovaný
přechod státu na volný trh v 90. letech, byl vždy pro komunisty
a jejich příznivce ztělesněním zla. Sdílí však jejich pohrdání
Havlem a jeho skeptický postoj k Evropské unii i k vojenskému
zásahu v Iráku se shoduje s jejich viděním světa, které
se od dob jejich vlády až tak nezměnilo. A komunistům nebylo
třeba připomínat službu, kterou jim Klaus poskytl během
letních parlamentních voleb, při nichž odradil mnoho voličů
kampaní točící se příliš kolem jeho osoby. V důsledku toho
dokázali komunisté získat mandáty, jež je nyní pasovaly
do role těch, kteří mají právo volit krále. V jistém slova
smyslu mu za to vděčili, a tak jej vynesli k vrcholu a
jemu ještě zbyly dva hlasy k dobru. Otázkou nyní zůstává,
zda bude Klaus dělat něco pro to, aby dostal komunisty
zpět do hlavního proudu politického života. Před volbami naznačil, že nebude praktikovat
Havlovo odmítání jednat s komunisty o státních záležitostech.
A Klausova strana již ukázala, že s nimi dokáže spolupracovat.
Jen několik dní před volbou prezidenta se občanští demokraté
a komunisté spojili a zabránili přijetí zákona, který by
Havlovi zajišťoval prezidentský důchod (kterýžto, připusťme
si, sotva potřebuje). Možná, až bude Klaus odcházet z úřadu,
se tyto strany opět spojí a onen zákon naopak schválí.
Země může jen doufat, že dříve, než se tak stane, se i
mezi nimi strhne nějaká koupelnová potyčka.
|
