|
Typická česká snídaně vypadá u lidí, kteří se snídaní vůbec
obtěžují, velice jednoduše. Krajíc chleba, nějaké to máslo,
hrnek čaje a jde se. Večeře bývá také poměrně prostou záležitostí,
snad jen obohacená plátkem sýra nebo šunky pro oživení.
Zato oběd bývá komplikovanější, a to mimo jiné proto, že
vedle některých výtečných dobrot obsahuje česká kuchyně
také několik naprosto bizarních pokrmů. Jednou si libujete
nad krásným kusem vepřového se zelím a knedlíky, a to všechno
zapíjíte patrně nejlepším pivem na světě. A druhý den civíte
na hroudu pěti knedlíků z uvařeného těsta vycpaných ovocem,
topících se v másle a pokrytých práškovým cukrem. Brr!!
K mému prvnímu setkání s pokrmem
tohoto druhu došlo ve školní jídelně. Paní kuchařka mi
podala talíř s něčím, co vypadalo a vonělo jako sladké
pečivo polité vanilkovou omáčkou. Řekl jsem jí, že moučník
nechci, děkuji, že si dám jen oběd. Nerozuměla mi, ale
na tom stejně nezáleželo. Ta podivnost totiž byla obědem
a mně nezbylo nic jiného, než se vrátit ke stolu a doufat,
že ještě zbyla nějaká polévka.
Ani vanilková omáčka ani ovocné
knedlíky však nebyly tak mučivé jako oběd, který jsem kdysi
zažil v Německu. Byl jsem pozván do domu jedné mé známé
na vepřovou kotletu, bramborovou kaši a jablečnou omáčku.
Obědvaly s námi také její maminka a babička a všechno probíhalo
celkem normálně až do okamžiku, kdy babička začala ze své
kotlety odřezávat tlusté maso a namotávat si ho na vidličku,
pak je žvýkala a polkla, jako by to bylo normální maso.
Snažil jsem se to ignorovat a říkal jsem si, že tahle dáma
přežila dvě světové války a cení si proto tlustého více
než většina lidí. Toto mé vysvětlení však obstálo jen velice
krátce, neboť maminka i dcera zlikvidovaly své kusy tlustého
masa naprosto stejným způsobem. Moje přítelkyně mi řekla,
ať ten svůj kousek s chrupavkou klidně nechám na talíři,
že prý ona ten svůj snědla jen proto, že je to v její rodině
silně zakořeněná tradice. Měla to raději říct své bábince,
která se vzápětí hlasitě (jako každá babička) zeptala: "Ist das Fett nicht gut?" Její přísný germánský výraz, s jakým na mne upírala zrak, vyjadřoval jediné: "A šup s tím do pusy, mladíku!"
Pod přísným dohledem bábinky jsem
tedy vzal vidličku a začal namotávat, co nejpomaleji, v
marné naději, že se mě třeba někdo náhle zeptá, jestli
nechci přidat bramborové kaše či jablečné omáčky. Nakonec
jsem ten mastný žvanec vložil do úst, jednou nebo dvakrát
naoko žvýknul a pak jsem tu věc téměr bez grimas spolkl.
Protivné pachuti jsem se ale zbavil až po zkonzumování
velkého množství bílé švýcarské čokolády. A šlo opravdu
o velké množství, protože bábinka samozřejmě visela na
každém kousku směřujícím do mých úst. Vypadala, že každou
chvíli hlasitě řekne: "Tejte mu eště kousíček toho špeku, neš nám spapá fšechen čokoláda!"
|
