|
Vyrostl jsem v domácnosti oddané kapitalismu. Typickým
příkladem byla moje sbírka známek. Jednou, bylo mi asi
deset let, jsem měl šanci zdvojnásobit svou sbírku za cenu
tří dolarů. V té době jsem tolik peněz neměl, ale můj o
tři roky starší bratr mi nabídl, že mi je půjčí. Jeho jedinou
podmínkou bylo, že mu je vrátím do týdne s úrokem 25%.
Byla to zcela nepochybně jasná lichva, ale v té době to
byla jediná banka, která byla se mnou ochotna uzavřít nějaký
byznys. Tak jsem si ty peníze vzal, koupil si známky a
připravil se na splácení půjčky.
Do konce týdne se mi podařilo dát dohromady jenom dva dolary, ale žádný problém
nenastal. Bratr mi řekl "rodina je rodina" a nabídl mi financovat těch zbývajících 1,75 dolarů za stejných podmínek (jeden
týden na splacení, úrok 25%). Ke konci týdne se mi zase
nepodařilo sehnat celou částku a bratr mi zase nabídl zafinancovat
zbytek nesplacené půjčky. Tyto transakce pokračovaly asi
měsíc, když poté, co jsem bratrovi zaplatil přibližně 5
dolarů (z čehož většinu tvořily úroky), byl jsem donucen
odevzdat mu na splacení zbývajícího dluhu celou svou sbírku
známek. Tak si ode mě převzal mou sbírku ... a prodal ji
kamarádovi za 10 dolarů. Cítil jsem se okraden, ale nemohl
jsem si na to svým rodičům postěžovat. Kromě toho, že bych
vypadal jako naprostý blázen, určitě by mi ještě připomenuli,
že to mohlo dopadnout ještě hůř. Mohli bychom žít v komunistické
zemi!
Věci se později vyvinuly tak,
že jsem začal žít v post-komunistické zemi. Nejdřív byla
moje rodina dosti podezřívavá. Je sice pravda, že berlínská
zeď byla zbourána, ale opravdu se komouši změnili? Jistě,
říkal jsem jim. Při kupónové privatizaci byly bývalé velké
státní podniky skupovány malými skupinkami investorů, jejich
aktiva byla následně vytunelována a vykradený podnik byl
pak ponechán svému osudu. To byla dobrá zpráva, která šla
přes Atlantik. Češi nejen, že přijali kapitalismus, nýbrž
přímo jeho anglosaský styl.
Některá podezření však nikdy nezmizela.
Při své první cestě domů jsem vzal s sebou svou přítelkyni
(která mimochodem vyrostla na ulici Karla Marxe). Všechno
bylo v pořádku do chvíle, než moje matka začala přemítat
o tom, jaké to asi muselo být hrozné být za komunismu pionýrem.
Uniformy, přehlídky, propaganda. Moje dívka odpověděla,
že to bylo jedno z "nejkrásnějších období" jejího života. Její oddíl jezdil na výlety, zpívaly se písně a opékaly vuřty.
Byli dokonce na zájezdu v Moskvě. "V Moskvě?" zeptala se moje matka, nevěříc svým uším. "Jistě", odpověděla má přítelkyně. "Dokonce jsem viděla Lenina."
V Americe byli pionýři vždy ocejchováni
jako základna pro budoucí členy komunistické strany. Nic
na tom neměnila skutečnost, že Amerika vždy měla podobnou
organizaci, která se jmenovala skauti. V době mého dětství
se mělo za to, že skauti milují přírodu a konají dobré
skutky, jako např. že převádějí staré dámy přes cestu,
ať už chtějí nebo ne. Mě moc nebrala ani příroda, ani staré
dámy, ale miloval jsem modrou uniformu a žluté šátky, které
skauti nosili. Ještě více se mi líbily odznaky a záznamy
dovedností, které skauti používali. Když jsem vstoupil
ve věku devíti let do skautského oddílu, hned jsem začal
makat na tom, abych získal svůj první odznak - odznak vlčete.
Problémem bylo ale to, že jsem
musel splnit knížku plnou úkolů, abych ten odznak získal.
Byla to opravdu tlustá kniha s takovými nudnými úkoly,
jako je rozdělání ohně a výroba praku. Po dokončení každého
úkolu měla moje matka stvrdit v knížce jeho splnění svým
podpisem. Perfektní. Už jsem se viděl, jak jdu do kuchyně
a prosím matku, aby se šla podívat ven na oheň, který jsem
tam založil. Nebo na to okno, které jsem rozbil svým novým
vlastnoručně vyrobeným prakem. Kromě toho byla pracující
matkou, která měla velmi málo času i sama pro sebe. Když
jsem vzal toto všechno do úvahy, přišel jsem k názoru,
že pro všechny strany bude jenom prospěšné, když to budu
podepisovat za ni sám. Tak jsem si obstaral její podpis,
otevřel svou knihu a začal do ní psát její jméno.
Matka tohoto chlapečka ... Matka
tohoto chlapečka ... Matka tohoto chlapečka ...
Můj skautský oddíl byl v úžasu,
když jsem donesl svou knihu vlčete v rekordním čase. Dokonce
se rozhodlo, že svůj odznak dostanu na slavnosti, uspořádané
na počest několika starších skautů. A tak jsem tam stál,
malý kluk, kterému tleskali lidé, kteří si mysleli, že
před sebou mají budoucího prezidenta. Samotný nejvyšší
oddílový skautský vůdce mi pak zadal další úkol - splnit
úkoly knihy medvíděte, a k tomu mi popřál jménem všech
přítomných, abych i tento úkol zvládl v rekordním čase. "To nebude problém", ujistil jsem ho.
Matka tohoto chlapečka ... Matka
tohoto chlapečka ... Matka tohoto chlapečka ...
A pak to všechno dospělo až k
neslavnému konci. Někdo si konečně povšiml, že podpis mé
matky vypadá, jako by ho napsalo děcko, a já jsem byl donucen
doznat se před celým skautským oddílem. Můj odznak vlčete
mi byl odebrán a já byl oficiálně vyloučen z oddílu na
jeden rok. Řekli mi, že se po roce můžu přihlásit znovu,
ale to už jsem mezitím ztratil zájem. Kromě toho jsem právě
objevil potěšení ze sbírání známek.
|
