|
Kdosi mi kdysi řekl, že čeština je čtvrtý nejtěžší evropský
jazyk. Když jsem před pár lety žil nějaký čas v Německu,
nějaký jiný člověk mi řekl, že němčina je čtvrtý nejtěžší
jazyk. Po letech učení se oběma těmto jazykům si stále
ještě nejsem jist tím, který z nich si zaslouží onu zmíněnou
čtvrtou příčku. Určitě ale vím toto: Bůh pomáhej těm, kdo
se rozhodnou naučit se některý z těch prvních tří nejtěžších.
Uvědomil jsem si, že čeština bude asi pěkně tvrdý oříšek hned, když jsem se poprvé
podíval do novin. Nemohl jsem uvěřit té spoustě háčků a
čárek vznášejících se nad písmenky - stovky, možná tisíce
na jediné straně. Když se na text člověk podíval trochu
zpovzdálí, mohl by ho klidně považovat za čínštinu. Jana
Husa sice upálili za to, že byl údajně kacíř, ale jím vylepšená
česká abeceda by mu tehdy nemohla pomoci. A znám spoustu
lidí od počítačů, kteří by jej docela rádi dnes znovu upálili
kvůli těm všem nemalým problémům, které jim zmíněné háčky
a čárky způsobily.
A jsme u gramatiky. V angličtině
je medvěd v každém případě a v každém pádě zase vždy jen
medvěd a nikoli jako slovo v češtině, kde se medvěd změní,
kdykoli ho krmíte, na medvěda. A když se jedná o alespoň
dva medvědy, trable s nimi se dále zdvojnásobují. Skloňování
je dále komplikovano i bohatou slovní zásobou českého jazyka.
Vůbec nepřehání ten, kdo říká, že čeština má pro každý
význam alespoň tři výrazy. Angličtina má zase naopak nejméně
tři významy pro každé slovo, takže je celkem možné, že
v Anglii vystačíte jen s pouhými několika sty slovy za
den.
Samozřejmě, že skutečný problém
není naučit se pár set slov, ale vzpomenout si na správné
slovo právě tehdy, když ho potřebujete. Jako se mi to jednou
stalo při návštěvě lékárny, kdy se mi lékárnice tvrdošíjně
pokoušela vysvětlit anglicky, jak se má správně užívat
jakýsi sirup proti kašli.
"Nejdřív si musíte
vzít uh, uh ... jak se řekne anglicky lžička?" zeptala se kolegyně.
Kolegyně nevěděla, tak jsem řekl
spoon.
"Ano, spoon. Musíte
si vzít lžičku a uh, uh ... jak se řekne anglicky polovina?"
Kolegyně tentokrát raději dělala,
že ji neslyší, tak jsem jí zase napověděl - half.
"Ano, half. Nejdřív
si musíte vzít lžičku a polovinu uh, uh ..."
A tak to pokračovalo dál a dál
a ostatní zákazníci ve frontě za mnou byli nepochybně šťastni,
že si beru jen jeden lék.
A znát nějaké slovo samozřejmě
nestačí. Jednou jsem přijel na kole do jednoho podniku
a zeptal jsem se u vchodu, jestli si můžu nechat kolo u
vrátnice.
"Ale jistě, máte zámek?," zeptala
se vrátná.
Zámek? Uvažoval jsem, proč se
mě proboha ptá, zda mám nějaký zámek? Vždyť přece nevypadám
jako nějaký vznešený princ, to bych přece nejezdil na kole.
"Ne, nemám zámek," řekl
jsem jí. Tak zašla na vrátnici a vrátila se s lankovým
zámkem na kolo. V té chvíli si všimla, že podobný zámek
mi visí pod sedadlem.
"Ale vždyť přece máte
zámek!" zvolala.
"Aha, vy jste myslela
tenhle zámek!" odpověděl jsem. "Myslel jsem, že myslíte, hm, no myslím..."
Tak člověk dopadá, když si namýšlí,
že je nóbl.
Češi často rádi zdůrazňují, že
na češtině jsou nejhezčí zdrobněliny, jako je voda a vodička.
V angličtině si musíte vystačit pouze s vodou. Když máte
ještě méně, nemáte vodu žádnou. Jakkoliv jsou zdrobněliny
pěkné, bývají odrazem dětského žvatlání. Jednou jsem jednomu
pánovi vysvětloval, jak pojedu do Prahy a nesmírně jsem
ho pobavil sdělením, že tam pojedu vláčkem.
|
