|
V Japonsku se lidé často překonávají ve snaze pomoci vám,
když zabloudíte. A to doslova. Jednoho slunného odpoledne
jsem se svými přáteli zabloudil na procházce Tokiem a zeptal
jsem se dvou japonských studentů na cestu. Jelikož tito
studenti neuměli moc dobře anglicky vysvětlit směr, rozhodli
se, že nás k našemu cíli zavedou osobně. Byli jsme dojati
jejich ochotou - brzy se však ukázalo, že oni sami nemají
ponětí, kde že to místo je. Nejdřív jsme zabočili doleva,
pak doprava, pak zase doleva a zase doprava, jako když
se stoupá po schodišťové šachtě. Celou dobu se naši studenti
na přelidněných ulicích ptali na cestu dalších lidí a každý
vždy nejdřív ukázal doleva, pak doprava, pak zase doleva
a zase doprava. Ale všichni měli aspoň snahu.
V Anglii jsem měl štěstí, když jsem dostal alespoň nějaké instrukce. Každý, koho
jsem zastavil a ptal se na cestu, buď tvrdil, že neví,
nebo někam ukázal rukou jako střelka kompasu se slovy "tam někde." A to jsem nehledal žádné zapomenuté uličky nebo autobusové zastávky, ale významné
milníky, jakými jsou muzea a popraviště, kde několik manželek
Jindřicha VIII. přišlo o hlavu. Jeden můj známý mi později
vysvětlil, že Angličané, jakožto národ mořeplavců, mají
vrozený orientační smysl. Nemusejí ani vědět, kam vlastně
jdou, a stejně tam dojdou. Něco jako hejno hus. Jiný můj
známý zase naopak tvrdil, že Angličané - opět jakožto národ
mořeplavců - se naučili sestavovat tak vynikající mapy,
že se jim už přestali snažit konkurovat.
Abychom lépe pochopili, jak funguje
vrozený orientační smysl, můžeme se vypravit na Saharu,
kde žije mravenec se jménem desetkrát delším, než je on
sám. Vzhledem k tomu, že Sahara je tak rozpálená, má tento
mravenec pouhých třicet minut k tomu, aby si sehnal potravu.
Vyleze tedy ze svého mravenčího příbytku a začne se horečně
pídit všemi možnými směry. Než sežene něco k snědku - třeba
nějakého méně úspěšného mravence - urazí svým klikatým
pobíháním pěkný kus cesty od domova. Navíc kolem sebe nevidí
nic než písek a třeba mu zbývá už jen minuta, než ho slunce
usmaží. On je ale v klidu, protože bez ohledu na to, kde
potravu našel, vyrazí zpět domů vždy tou nejkratší cestou.
Vědcům zatím není jasné, jak to bez pomoci satelitů, značek
a map dokáže. Třeba si umí spočítat každý krok a zatáčku,
nebo to možná prostě ví, tak jako husy v Anglii.
Ať už je to jak chce, s vrozeným
orientačním smyslem podobným tomu mravenčímu, jsem se mnohokrát
setkal v České republice, u národa, který má všechno kromě
oceánu a pouště. Jediný rozdíl spočívá v tom, že tady to
funguje naopak. Když jde člověk večer do hospody na pár
piv, jde zpravidla tou nejkratší cestou. Po dopití posledního
piva klátivě vyrazí domů a nazdařbůh kličkuje sem a tam
s hlavou kymácející se ze strany na stranu. Nicméně bez
ohledu na to, jak je hospoda daleko a jak moc dotyčný vrávorá
a potácí se a schází z cesty, vždy dorazí domů živý a zdravý.
Nepochybně k velké radosti manželky a rodiny.
|
