|
V jednom z dílů filmového týdeníku je scéna z knihovny
marxisticko-leninského učení v Praze. Čítárna je pochopitelně
nabita pracujícími dychtícími po studiu díla těchto učitelů.
Jedním z nich je zedník, dosud v montérkách, který si dělá
výpisky z díla ... ale na tom nezáleží. Na čem záleží je
to, že on a další zedníci si zítra sednou nad svou svačinou
se salámem a sýrem a budou diskutovat o Leninovi, ne o
děvčatech. Když vidím takový film, vždycky mě napadne:
Kde bych takového zedníka sehnal?!
Zedníka pochopitelně nepotřebuji k tomu, aby mi vyprávěl o Leninovi. Potřebuji
zedníka, který chápe, že z montérek se může převléct až
tehdy, když svou práci dokončí, takového, který poodstoupí
od dozděné stěny a řekne: "Toto je dokonalé umělecké dílo." Zedník, kterého jsem si najal, aby mi udělal úpravy v koupelně, poodstoupil
od stěny, podíval se na hodinky a zařval: "Do prdele, už jsou tři!"
Takže na jeho dílo jsem se díval
jen já, přičemž k umění či dokonalosti mělo hodně daleko.
Pokaždé, když jsem ho upozornil na nějaký nedostatek, přimhouřil
oči, dlouze a pronikavě se zahleděl a zamumlal: "Je to možné?"
Nakonec jsem se neudržel a zeptal
jsem se, jestli stejně pracuje i u sebe doma. "Ne, ne, tam to vypadá mnohem hůř."
Byl jsem varován, že doba Zlatých
českých ručiček, kdy řemeslníci patřili ke chloubě této
země, už dávno minula díky lidem jako byl Lenin. Komunisté,
kteří chtěli vše vybudovat co nejrychleji, prostě při stavění
jednoho paneláku za druhým zapomněli na takové věci, jako
je krása nebo kontrola kvality. Dobře, ale podobné obytné
stavby spatříte i na Západě. A moje první zkušenost s najatým
řemeslníkem v této zemi nebyla vůbec špatná.
Najal jsem si ho, aby mi v hale
a v kuchyni položil korkovou podlahu. Podlaha nebyla rovná,
a tak jsem se ho zeptal, jestli má nějakou technologii,
kterou by to vyrovnal. Jistě, řekl a hned vytáhl z kapsy
jakýsi velký kámen a začal jím obrušovat vadná místa. Nebyla
to sice zrovna technologie podle mých představ, ale odvedl
dobrou práci a pracoval až do pozdního večera, jen aby
to dokončil.
Další řemeslník, kterého jsem
si najal na vymalování, mě ujišťoval, že má veškerou technologii
na práci, kterou je třeba udělat. A taky měl. Bohužel jediné,
co mu chybělo, byl mozek, protože mi ten idiot nastříkal
barvu úplně všude, i na mou novou korkovou podlahu.
Jeho výkon do jisté míry zopakoval
můj zedník, ten anti-Lenin, když šlápl do jakéhosi lepidla
a pak se s tou polepenou botou prošel po celém mém bytě.
Když jsem mu ukázal ten svinčík, jenom se kolem sebe podíval
a zamumlal: "Jak je to možné?"
Alespoň tyto zkušenosti neměly
tak tragické následky, jaké zažili mí přátelé. Najali si
firmu, aby jim zbudovala chodníček od zadního vchodu domu
k malému rybníčku, který měli na zahradě a ve kterém chovali
ryby. Když přišli domů, byli už řemeslníci pryč, a tak
si nalili skleničku vína a šli se projít k rybníčku. Tam
uviděli několik svých ryb plavat na hladině břichem vzhůru.
Podél břehu plavala pěna, která je zabila, pěna od mýdla,
kterým si řemeslníci po práci umyli v rybníčku ruce. A
kde to mýdlo vzali, aby si umyli své ruce v rybníčku? Z
dřezu s tekoucí vodou, který byl přímo na zahradě.
|
