|
Zeměpisně řečeno, Amerika je bohatá na živelní pohromy.
Ať už jde o tornáda, záplavy, zemětřesení, lesní požáry
nebo sopky - vždy se někde právě něco z toho děje. Žil
jsem prakticky ve všech oblastech, a přesto se mi za celý
život nepodařilo zažít jednu jedinou živelní katastrofu.
A pak jsem přijel do České republiky.
Geografie střední Evropy činí tuto zemi mnohem náchylnější k výskytům politických
a ekonomických katastrof nežli katastrof přírodních. Tam,
kde se nevyskytovaly hurikány a tornáda, zajišťovaly potřebné
víření invazní armády. Takže když přírodní síly skutečně
udeří, dostane se jim významného, téměř biblického označení,
jako byly Záplavy tisíciletí, které postihly Moravu a Slezsko
v roce 1997.
Velkou roli zde hraje správné
načasování. Kdyby se Záplavy tisíciletí konaly o tři roky
později, muselo by se čekat celých dalších tisíc let, než
by se zjistilo, zda si svůj titul zasloužily. Jak se ukázalo,
někteří obyvatelé zasaženi povodněmi mohli stejně dlouho
čekat na pokyn k evakuaci. Vinou pozdní reakce přišli v
mnoha případech o všechno, včetně zbytků důvěry v místní
orgány. Když se občané v jedné obci rozčilovali, proč je
místní úřady včas nevarovaly, úředník jim chabě vysvětloval,
že město to chtělo rozhlásit, ale nemohli najít megafon.
Když se pak lidé ptali, proč jednoduše nerozeslali úředníky,
aby lidi varovali osobně, odpověděl, že nemohli najít ani
úředníky.
Později celá řada úředníků vysvětlovala,
že jelikož šlo o jejich první větší povodeň, byli jednoduše
zaskočeni její ohromnou silou. Zkuste to říct Němcům, kteří
zmobilizovali celou armádu, aby zachránili tisíce domovů
a podniků. Je třeba uznat, že měli oproti svým sousedům
několik výhod. Za prvé, měli více času se na tento vodní
nápor připravit, jelikož jsou níže po proudu. Za druhé,
velkou část vody odvedla do širého kraje vláda Polska tím,
že na řece nepodnikla téměř žádná opatření. A za třetí,
Němci jsou při mobilizaci armády lepší.
Vrátíme-li se na Moravu, pak situace
ve Frýdku-Místku byla napjatá, neboť město leží přímo na
soutoku dvou řek, a na každé z nich se nad městem hrozivě
tyčí přehrada. Napětí vyvolává už samotný fakt, že jedna
z přehrad nese nepříliš uklidňující název Šance. Když se
začaly šířit pověsti o tom, že hráz této přehrady je na
jedné straně oslabena, řada lidí byla přesvědčena, že po
protržení hráze bude město doslova smyto několikametrovou
přívalovou vlnou. Někdy jsem si připadal, že jsem jediná
osoba, která věří, že hráz náporu odolá, jediná osoba,
která důvěřuje inženýrským pracím z komunistické éry.
Tato má víra přetrvávala i poté,
co jsem se dozvědel o nařízené evakuaci Ústavu pro duševně
choré, ležícího hned pod samotnou hrází. Měl jsem vždy
za to, že komunisté, přátelé a ochránci nejvíce postižených
tříd společnosti, by nikdy nepostavili Ústav pro duševně
choré na tak riskantním místě, kdyby si nebyli jisti, že
přehrada byla zbudována zcela spolehlivě. Nad těmito mými
úvahami lidé jen kroutili hlavami a přemýšleli, jestli
třeba i já bych vlastně neměl být umístěn do zmíněné evakuované
instituce, až krize pomine.
Když konečně přestalo pršet, davy
lidí se shromáždily na obou březích řeky, aby se podivovaly
nad tou obrovskou spoustou vody, která se hnala kolem nich.
Potkal jsem tam kamaráda, jednoho z těch, kteří se mě snažili
varovat před trvanlivostí čehokoliv zbudovaného komunisty.
Připomněl mi, že tam všichni stojíme na vlastní nebezpečí,
protože hráz na Šancích se může přece jenom ještě protrhnout,
neboť přehrada je naplněna takřka po okraj. Nepřikládal
jsem tomu zvláštní význam, dokud se nezmínil o něčem, co
jsem dříve nevěděl. Podle něj pracovala na stavbě přehrady
od počátku spousta lidí, kteří se snažili nakrást si na
staveništi co nejvíce stavebního materiálu pro sebe. Dodal,
že určitě není náhoda, že v době výstavby přehrady bylo
zároveň postaveno několik set domů a chat. Dokonce velmi
pěkných. Byla by škoda, kdyby je všechny odplavila řeka.
|
