Romantická stezka ve vietnamské džungli

in English

Žil jsem v této zemi teprve měsíc, když jsem dostal pozvánku na vinařskou exkurzi na jižní Moravu. Autobus si najala skupina horolezců, kteří chtěli přes víkend tábořit u Mikulova. Tedy alespoň většina z nich. Jeden z hochů přišel k autobusu vybaven pouze dvěma velkými demižony na víno. Zdálo se, že nic víc na tento víkend nepotřebuje.

Ukázalo se, že ve skutečnosti jde o mladé víno zvané burčák. Mělo příjemnou ovocnou chuť, ale rozhodně nevypadalo nějak vábně, zejména po ránu. Nevěděl jsem, jestli je jeden pán tak opilý, nebo si ze mě jenom utahuje, když tvrdil, že burčák je budoucností tohoto národa. Později jsem si uvědomil, že jsem ho špatně pochopil. Budoucností národa nebyl burčák, ale lidé sedící kolem stolu a pijící jej. Včetně toho maníka s velkými demižony.

V průběhu onoho víkendu jsem se s tou skupinou do hor nedostal. Za prvé nejsem horolezec a za druhé bych raději kopec obešel a vystoupal na něj pohodlně po chodníčku z druhé strany. Moje první pokusy o jakýkoliv horský sport se odehrály až o rok později v lyžařském areálu na severní Moravě. Nebylo to zrovna nic moc, protože nejsem ani žádný lyžař. V životě jsem se pokoušel lyžovat jen jednou a málem jsem přitom zabil mladou dívenku.

Jako naprostý začátečník jsem se tehdy učil jezdit na mírném svahu, kde se učily jezdit hlavně děti. Mezi lyžaři byla malá holčička, která jezdila bez tyček. Po jednom z mých dokonalých pádů, kdy jsem ležel s tváří napůl zabořenou do sněhu, ke mně tato dívka přijela. Nahnula se ke mně a zeptala se mě nafoukaným hláskem: "Potřebujete pomoct, pane?" Kdyby byla jen o fous blíž, mohla to být její poslední slova.

Mým sportem bylo spíše vodní lyžování, protože jsem většinu života žil v blízkosti vody. Nikdy jsem ale neseděl v kánoi, dokud mě kamarádi nepozvali na výlet po řece v jižních Čechách. Když se na to teď ohlížím zpět, všechno mělo být celkem jednoduché. Háček pádluje vpředu a zadák kormidluje a pádluje vzadu. No, tedy jako zadák jsem zapomněl pádlovat. Jenom jsem si tam tak seděl, chvilku kormidloval doleva, pak zase trochu doprava a vychutnával jsem si plavbu.

Ale člověk, který to celé odmakal, se stejně smál jako poslední. Večer předtím jsme měli žhavou diskusi o evropské politice. Když mé stanovisko nebylo příliš vítané, moji čeští přátelé prostě pokývali hlavami a řekli: "Tomu ty nemůžeš rozumět, ty jsi Američan."

Okay, ale pak se začalo mluvit o americké politice a kdosi prohlásil, že John Kennedy byl hrdina. Když jsem nesouhlasil a trval na tom, že Kennedy nese mimo jiné odpovědnost za Vietnam, pokýval hlavou a řekl znovu: "Tomu ty nemůžeš rozumět, ty jsi Američan."

Dotyčný muž nebyl můj háček, tím byla jeho žena. Po projížďce na kanoi mé ženě a mně doporučila, ať se projdeme podél řeky. Prý je to asi osmikilometrová krásná romantická procházka od jednoho města k druhému. Ta romantická stezka nebyla ale v podstatě ničím jiným nežli džunglí. Přes stezku ležely popadané stromy, které se musely překračovat, často jsme museli přeskakovat kaluže a k tomu nás z obou stran odíralo trní. Bylo to skoro jako by nás poslala do vietnamské džungle.

Bez mačety byl náš postup pochopitelně dosti pomalý. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátíme do chaty a zeptám se našich kamarádů, jakou že to mají představu o romantice. Oni mi na to odpověděli, že ta stezka byla před pár lety velmi příjemným místem na procházku. Po chvilce přemýšlení upřesnili, že to bylo asi před dvaceti lety. Nelze ale popřít skutečnost, že bych býval byl asi na tu džungli lépe připraven, kdybych den předtím alespoň trochu trénoval. Třeba tím, že bych pádloval.