|
Když si pacient potřeboval na starém Divokém Západě nechat
vytrhnout zub, dostal na umrtvení jen panáka whisky. Zdálo
by se, že zubaři byli lakotní, ale když uvážíme, že hospodské
rvačky byly na denním pořádku, těžko si tehdy zubař mohl
dovolit dát pacientovi víc než jednoho panáka. Při své
první návštěvě zubaře na novém Divokém Východě jsem byl
šťastný, že jsem dostal alespoň nějaké umrtvení.
Měl jsem silné bolesti zubů, které se dále stupňovaly s každou historkou o zubařích
v této zemi. Jeden člověk mi například tvrdil, že zubaři
používají místo whisky slivovici, a to ještě jenom pro
sebe. Jiný člověk zase říkal, že zubaři si často berou
své nástroje domů na opravy aut. Říkal jsem si, že jsou
to jen bláboly. Na jednom se ale všichni shodli: Raději
ať je to něco vážného, jinak nebudou žádná anestetika,
žádná slivovice, nic nežli zzzzzzz!!!
Jelikož jsem se tady v té době
příliš nevyznal, k zubaři mě doprovázela moje kolegyně.
Ambulance působila dosti depresivně. Šedé stěny, špinavá
okna, vybavení zažilo své nejlepší dny patrně ještě za
dob studené války. Zubařka byla menší paní s velmi tlustými
prstíky, které vypadaly skoro jako vuřtíky. Anglicky neuměla
ani slovo, takže po celou dobu zákroku musela moje kolegyně
tlumočit. Normálně se vás zubař na něco zeptá, vy odpovíte
a pak otevřete pořádně ústa. V tomto případě začala doktorka
šťourat do mé pusy, kdykoliv jsem začal něco říkat, takže
moje kolegyně pak musela překládat přibližně toto: "Ah-uh-err-eh-oh-auu!!!" Nebyl to však žádný problém. Moje "auu!" řeklo doktorce přesně to, co potřebovala vědět.
Ukázalo se, že nemám obyčejnou
díru v zubu, ale závažnou infekci zubního kanálku. Díky
Bohu za to! Tak tedy přece jenom dostanu anestetika. Moje
úleva však trvala jen krátce, neboť pět minut po injekci
jsem měl pořád pocit, že anestetikum nepůsobí. Čas jsou
ale peníze, a tak se zubařka chopila vrtačky. A pak, se
z nějakého záhadného důvodu začala vydatně potit. Nevím,
zda byla prostě nervózní, nebo měla nějakou instantní horečku
či co. Naštěstí se jí netřásly ruce a pot jí krásně stékal
po krku a nekapal jí z nosu, takže jsem byl ušetřen hrůz
čínské tortury vodou. Přesto jsem se ale schoulil, když
se nade mnou nahnula a začala svoje zzzzzzz!
Bylo to pravé peklo. Zubařka,
potící kýble potu, zarážela svými buřtíkovitými prstíky
vrtačku hlouběji a hlouběji do mého tepajícího zubu. Začal
jsem se všelijak kroutit, abych té hrůze unikl, ale byl
jsem v pasti. Moje kolegyně po celou tu dobu seděla v křesle,
prohlížela si časopis a neměla ani potuchy o hrůze, která
se odehrávala vedle. Nakonec se rozprostřelo ticho. Zubařka
vyndala vrtačku z mých úst a dala sestře nějaké pokyny.
Nejhorší mám tedy za sebou, pomyslel jsem si. Najednou
se sestra postavila za mě a oběma rukama mě chytila za
hlavu, asi tak, jak je to ve válečných filmech, když doktor
řekne: "Takže, chlapci. Teď ho pevně držte, než mu uřežu tu nohu."
Další detaily vynechám. Postačí,
když řeknu, že teď mám novou zubařku a nový zub. Musím
se ale zmínit, že o několik týdnů později mi kolegyně pověděla,
že měla jít na nějaký drobný zákrok ke stejné zubařce.
Nebylo to nic vážného, jen menší kaz. Byla však šokována
tím, jak brutálně byla ošetřena. Chtěla vědět, jestli jsem
si toho také všiml.
|
