|
Ani si neumíte představit, jak jsem byl ztracen. Byl jsem sice v německém městě
Marburg, ale všichni okolo mě mluvili pouze italsky. Zapsal
jsem se na Phillipovu Universitu, abych se učil německy,
ale jelikož jsem měl ve svém rozvrhu pár volných okének,
rozhodl jsem se, že když už jsem tady, můžu se naučit i
trochu italsky. Vypadalo to, že hodně studentů má volno
v rozvrhu, protože než učitelka vstoupila do třídy, bylo
nás v místnosti snad sto. Byla to vysoká tmavovláska a
mluvila rychlostí několika set kilometrů za hodinu.
"Le la mia mo re lala lula..."
"Co to má ksakru znamenat",
pomyslel jsem si. To měly být přece základy italštiny.
Proč neřekne nic německy?
Její tryskový monolog skončil,
když studentovi, který seděl v první řadě lavic zcela vlevo,
položila jakousi otázku. Namísto toho, aby řekl to, co
bych na jeho místě řekl já: "Sorry - já nemluvilo italiáno", řekl jí něco, zač ho pochválila svým buono. Stejně plynně jí odpověděl i další
student, a další. Copak si nikdo z těch studentů nepřečetl
studijní program? Toto měl být kurs pro absolutní začátečníky,
což znamená, "no comprende." Ve skutečnosti ale ve všech řadách seděli jen samí studenti, kteří s paní učitelkou
lehce plynule konverzovali. Začínal jsem si myslet, že
jsem si spletl třídu.
Rozhodl jsem se ověřit si to a
obrátil jsem se na svého souseda vlevo. Ano, jsme ve správné
třídě a ani on nemá ponětí, o čem si to spolu povídají.
Díky bohu za to. Nechtěl jsem být jediným idiotem, který
zde sedí. Učitelka mezitím proplula polovinou místnosti
a zeptala se mého souseda: "Le la mia mo re lala lula..." A co jí na to řekl? Něco, čemu jsem nerozuměl, zato ona ano. No tak vedle něho
si už příště nesednu. Žádné "příště" se samozřejmě nekonalo, protože už za pár sekund se všichni ostatní ptali sami
sebe: "Hele, co tu proboha chce tenhle?"
Duševně jsem se tedy připravil
na otázku, ta ale šla nad mou hlavou a byla adresována
dívce, která seděla zcela vpravo v poslední řadě. Učitelka
patrně nechtěla, aby žáci v poslední řadě měli pocit, že
jsou zanedbáváni, a rozhodla se pokračovat pro změnu od
konce směrem ke středu místnosti. Udělala na mě zároveň
gesto, jako kdyby se ptala: "Doufám, že vám to nevadí?"
Ne, ani v nejmenším.
A tak to pokračovalo stále stejně
dokola - další otázky a další odpovědi - po celou dobu
jsem úporně sledoval hodinky a čekal na zazvonění. Učitelka
teď ale zrychlila, zjevně rozhodnutá dát v této první lekci
šanci úplně každému. Když jsem viděl, že se ke mně začíná
blížit, obrátil jsem se k dívce po své pravici se stejnou
otázkou, kterou jsem položil tomu rozumbradovi vlevo. Taky
mi říkala, že je zcela ztracena. Samozřejmě ale, když na
ni přišla řada, mluvila tak plynně, jako by celý život
nejedla nic jiného než špagety.
Měl jsem toho dost. Ve třídě je
sto studentů a jeden beznadějný případ. Tedy ve skutečnosti
jsem uměl jednu italskou větu, kterou jsem jednou pochytil
z opery. "Siam tutti morti" znamená "Všichni jsme smrtelní", ale v tomto případě by se to mělo spíše přeložit, "Všichni jsme mrtvi". Tedy alespoň já. V každém případě už jsem byl připraven naši lekci zakončit
touto větou, když - ejhle - zazvonilo a všichni vyskočili
ze svých židlí. Zmohl jsem se na arrivederci a vypadl jsem
ze dveří.
|
