Recenze: Pupendo Darren Baker, duben 2003

in English

Název nového filmu Jana Hřebejka Pupendo je odvozen od lehce přihlouplé hry spočívající v plácnutí druhého mincí přes holé břicho. Tato hra se ve filmu opakovaně objevuje jako jeden z gagů, jak ale skutečně souvisí se samotným příběhem, je na divákovi. Pupendo je další dobový film autorské dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský (scénář). Jejich předchozí dílo, Musíme si pomáhat, je příběhem z druhé světové války, který končí scénou, v níž Rus, Žid, Němec a Čech civí na rodící Slovenku. Ještě předtím se velikým hitem těchto autorů staly Pelíšky, v nichž jsme mohli spatřit potrhlého staršího muže hrajícího na klavír českou hymnu během invaze sovětských vojsk do Prahy v roce 1968. Pupendo bylo naštěstí podobných laciných zakončení ušetřeno. Na reklamním plakátu je vyobrazen podsaditý koupající se muž, ustrašený a ztracený v mlze u maďarského jezera Balaton. Právě tam je nucen se svou rodinou strávit dovolenou poté, co pomohl jisté rodině z nižších vrstev s úřady. Měli přitom v plánu jet k moři do Jugoslávie, o čemž si ona druhá rodina mohla nechat jen zdát.

Pupendo je příběhem dvou rodin, odehrávajícím se na uměleckopolitickém pozadí. Talentovaný umělec je komunistickou vládou nastolenou po sovětské okupaci umístěn na seznam zakázaných. Jelikož se nemůže živit svým uměním a nechce stálé zaměstnání, musí jeho rodina vyrábět kýčovité keramické ozdoby. Díky náhodnému setkání s kunsthistorikem prohledávajícím popelnice se dostane do kontaktu se svou bývalou studentkou a milenkou. Ta je víc ambiciózní než zásadová a může mu zjednodušit život naoplátku za jistou uměleckou práci. Umělec by ještě zvládl vytvořit nástěnnou mozaiku pro školu jejího manžela, ale odporná socha ruského maršála je přirozeně problematičtější. Nakonec na tom nesejde. Vinou kunsthistorika zazní jména obou na Hlasu Ameriky, v důsledku čehož se obě rodiny společně opijí.

Svým otrhaným zevnějškem a chraplavým hlasem připomíná umělec v podání Bolka Polívky toho, jehož ztvárnil Nick Nolte ve filmu Life's Lessons z roku 1989. Noltemu jeho šílenství pomohlo ztvárnit posedlého umělce. Polívkův umělec není posedlý ničím, tím méně pak uměním. Hodně mluví, hodně kouří, poflakuje se na svém člunu a vymýšlí pojišťovací podvody. Při činnosti, jež snad má k umění nejblíže, jej vidíme při tvorbě oné nástěnné mozaiky, která vypadá, jako by ji poskládal domovník. Eva Holubová hraje jeho dlouho trpící ženu. Už nemusí sníst všechny ty knedlíky, které jedla ve své dřívější roli v Hřebejkově filmu, nicméně vypadá zde poměrně zavalitě. V ostrém kontrastu s ní je Vilma Cibulková, představující ženu, která má ve všem jasno. Riskuje vlastní kariéru, aby pomohla bývalému milenci, a vystavuje vlastní tělo, aby pomohla režisérovi. V nejhloupější scéně filmu se vyhrne ze sprchy ve snaze osobně bránit ruského maršála. Jaroslav Dušek, jenž hraje jejího manžela-ředitele školy, takové tělo nemá a ani je nepotřebuje. Hřebejk ho obsadil do role kolaboranta už tolikrát, že u něj tato úloha působí skoro přirozeně. Jiří Pecha svou uhlazenou mluvou vnáší eleganci do role historika umění, který umělce znovuobjeví. Otázka, jakou službu mu tím ve skutečnosti poskytne, zůstává otevřená.

Když oba páry uslyší svá jména na zakázané stanici, začne mezi nimi zdánlivě nekonečná hádka o tom, jaké následky může celá věc mít. Před třiceti lety by to bylo mohlo znamenat uranové doly v Jáchymově. Nyní se nejvíce starají o to, kde budou moci strávit dovolenou. Vypadá-li to malicherně, je to tím, že Hřebejk ukazuje život během normalizace, tedy v období po událostech z roku 1968, konkrétně v roce 1981. Tito lidé považovali za normální dostat se k moři; ti, kteří nesměli, se museli spokojit s mlhavým jezerem. Jak prosté.

Film s tak silným politickým podtextem se nakonec nevyhne tomu, aby jej divák hodnotil podle svého. Pavel Liška podal vynikající výkon v roli místního blázna právě se navrátivšího z výkonu základní vojenské služby. Někteří tvrdí, že přesně toto tehdy armáda z mladých mužů dělala - blázny. Jiní prohlašují, že je to nesmysl, že Liška je prostě nejlepším představitelem blázna v oboru a Hřebejk toho ve svém příběhu hodlal využít. Jak prosté.

Film dosáhl během svého prvního víkendu v kinech velkého úspěchu, částečně proto, že lidé očekávali pokračování skrznaskrz zábavných Pelíšků. Ale napomohla k tomu také skutečnost, že v České republice opět nastává období normalizace - alespoň pokud můžeme považovat za náznak to, co lze shlédnout na televizních obrazovkách. Filmy vyrobené v té době jsou populárnější než kdy jindy, stejně jako jejich hlavní protagonisté. Co už populární není, je země, která byla kdysi považována za oficiálního nepřítele normalizace. Vedou se řeči o imperialismu a konzumní společnosti a na Ameriku je dnes pohlíženo s ještě větším podezřením a odporem než před dvaceti lety. Pupendo se ohlíží zpět do oné doby a nabízí nostalgický pohled na období, kdy lidé (jako ti v tomto filmu) trávili svůj čas raději u řeky a v hospodě než v přepychových divadlech, nákupních centrech a McDonaldech. V těch dobách samozřejmě žádná nákupní centra nebyla, ale to už je vedlejší.